Malý stručný report o adaptaci knihy T.Pratchetta Národ do podoby divadelní hry.
Samotná idea jít do kina na divadelní hru, je prostě unikátní. Kino Aero v Praze to umožnilo díky projektu NTlive, který spočívá v zprostředkování přímého přenosu z britského Národního divadla skrze satelit.
Už při příchodu si člověk musel povšimnout spousty lidí s tričky „oook“. Koho jiného ostatně čekat. V tomto jednolitém fantazáckém davu se však občas našly dvojice lidí důchodového věku. Šli tito starouši prostě na představení londýnského divadla, či se jednalo o fanoušky Pratchetta? Záhada.
Představení samotnému předcházelo pár „bonusů“ v podobě rozhovoru s Pratchettem a režisérkou (které nebylo rozumět ani slovo, jak děsně mlela). Nějaké „bonusy“ ze zákulisí + dva kratičké filmy natočené studenty, jež zachycovaly první setkání Maua a Dafné, byly ještě k vidění během přestávky.
Seděli jsme v nejlepší řadě – mezi námi a řadou před námi byly dobré tři metry místa, takže si člověk mohl natáhnout nohy. Mimo jiné před námi seděl sám úžasný překladatel Kantůrek, takže atmosféra dokonalá.
Scéna byla vyřešená bravurně. V pozadí se nacházely tři promítací plochy, díky nimž byly scény pod vodou, (herci zavěšení na lanech a plavající ve vzduchu) či tsunami vyvedeny opravdu šalamounsky. Scény přímo na moři (v kánoi, či s modelem lodi) byly vyřešeny za pomoci čtyřech bedňáků s modrou plachtou z nějaké lehké látky – sebemenší pohyb dělal vlny. Jinak byla scéna řešena dost spartánsky. Dvě palmy, nějaké drobnosti.
Co se příběhu týká, bylo jasné, že musí dojít k nějakým změnám, konkrétně zestručnění. Proto v některé chvíle během vteřiny uběhly celé měsíce a byl snížen počet postav, či spíše některé postavy v sobě sjednotily více lidí najednou. Z nějakého mně neznámého důvodu dali zápornou roli námořníka Foxlipa sluhovi Coxovi (vše je vysvětleno touhou po pomstě, že na chřipku zemřel jeho syn namísto Dafné, která si to prý zaslouží víc). Trochu jinak je podán kněz Ataba. V knize působil jako zarytý dogmatik, kdežto zde byl podán kladněji. Občas ovšem zestručnění děje mohlo dělat trochu problém lidem, co knihu nečetli.
Za zmínku stojí, jak byla vymyšlena zvířata. Ptáci praotcové, či divoké prase byli řešeni velkými loutkami, ovládanými dvěma lidmi. Geniální byl papoušek. Po pódiu se celou dobu pohyboval dokonale ptačím krokem herec s přidělaným ocasem a vyčesaným kohoutem, jenž oživoval hru svými výkřiky „spoďáry!“ apod.
Hra byla vyvedena lehce do podoby muzikálu, protože například oslava bohů byla znázorněna tancem a zpěvem. Musím přiznat, že například „Jsme zrozeni z vody.“ nebo „Imo buď pochválen!“ se z hlavy dostávaly těžko.
Za celkové zpracování bych rozhodně milé Brity pochválil. Těch tři sta pade za to rozhodně stálo.
