banner-quendi.jpg
Anime, dorama, řemesla
V sobotu 5.6.2010 jsme se s Dáří vyskytli na velmi zajímavé akci. Pánové Hiromitsu Agatsuma hrající na šamisen (japonský strunný nástroj, račte si dohledat) a pianista Satoru Shionoya měli takový malý koncert (nazvaný Prague Experience, ač říkali, že to je dost i takový Prague Experiment) v pražském divadle Archa, na který vzali docela dost hostů. Hostů z řad (nejen) hudebníků, které – jak se alespoň zdálo – sesbírali snad po ulicích v Praze, trochu si s nimi zahráli a pak si řekli, že to všechno nějak spojí na pódiu.

V první půlce koncertu hráli Japonci sami. Hned první skladba mnou trochu otřásla, protože šamisen hrál něco a piáno hrálo něco, ale neladilo to naprosto vůbec. Při následující skladbě jsem jim ovšem musel odpustit, protože to byl asi jen takový úvod-ladění, na který navázali zhruba pětačtyřiceti minutami hudby, která tvořila směsku japonských lidovek (sem tam i se zpěvem) a jejich vlastní, moderně pojaté hudby. Sám Agatsuma bývá často připodobňován stylem hry k Jimimu Hendrixovi a musel jsem uznat, že chvílemi do toho křehce vypadajícího šamisenu řezal jako divý. Tradiční hudba byla tedy zajímavá z historicko-multikulturního hlediska, moderní byla zajímavá obecně, protože melodie složené ze dvou účinkujících nástrojů zněly většinou dost dobře, skoro až chytlavě. Během vystoupení také v pozadí „tvořil“ jeden z hostů, český výtvarník, jehož jméno jsem už zapomněl. Na stěně za scénou byl světelný kruh vzniklý podsvícením skleněného stolu, na který sypal natrhané papírky, písek, máchal nad ním rukama do rytmu hudby, lil na něj vodu, do níž rozpouštěl barvy, foukal do nich brčkem… Vojto, surrealisto náš, to by se ti líbilo!

Ovšem druhá půlka byl rachot největší. Přizvaní hosté byli směska nejsměskovatější. Kupříkladu trojice zpěvačka, loutnista a harmonikář. Ostatně z dua piáno-harmonika byla naprosto šíleně odvařená skupinka přítomných rapperů, což mě velmi pobavilo. Stejně tak bylo velmi zajímavé vidět v akci šamisen spolu z loutnou, klasickým středověkým nástrojem.


Za naprosto největší rachot považuji části, v nichž vystupovali dva jazz-rockoví bubeníci. Jeden stál za celkem standardní bicí sestavou, druhý se specializoval spíš na různé jakoby africké bubny apod. Ovšem randál dělali náramný a ve spojení s šamisenem nebo piánem se jednalo o dost zajímavý zážitek.


Přítomná skupinka beatboxerů-rapperů celkem překvapila. Jak upřímně řečeno mám k hip-hopu a podobným věcem odpor, uznávám, že beatboxeři někdy zaslouží trochu obdivu za to, co jsou schopni z huby vyloudit za zvuky. Spolu s jedním takovým expertem zde byl i černoch, jenž po většinu času pouze scatoval – zpíval beze slov, pouze spíše v slabikách. Musím uznat, že měl k tomu perfektně hluboký hlas, jenž tvořil dobré pozadí. Skupinu doplňovala trojice českých hip-hoperů, z nichž dvěma bylo dáno vždy patnáct vteřin rapové slávy, protože se zdá, že byli vzati do počtu k třetímu kolegovi, jenž mi vyrazil dech. Silnější chlapík s dětskou tváří, o němž netuším, co měl s těma dvěma společného, protože melodický a táhlý zpěv (tentokrát úplně beze slov) by se dal asi nejvíce připodobnit ke gospelu. Tenhle nenápadný mužík měl hlasový fond jako kráva a zdá se mi, že ti dva, co s ním byli, vedle něj působili pak jako páté a šesté kolo u vozu.


Závěr, v němž hráli všichni, byl něco. Dokonce i výtvarník hrál – přitáhl mikrofon s stolnímu fotbalu (takovému tomu s fotbalisty na pružinách) a cvrnkal panáčky. Když nějakým způsobem přispěli všichni, stěží se dalo uvěřit, že to nacvičili, aby to bylo bez jediné chybičky. A ono bylo. Přídavek to chtělo, takže dvojice Japonců zahrála ještě dvě písně a pak tam opět naběhli všichni a spustili asi desetiminutovou smyčku „Dej kobylám, to ti povídám, dej kobylám ovsa.“. Ano, zní to neuvěřitelně (a neuvěřitelně zněl ten beatboxer, co dělal koňské zvuky), ale ono to zase fungovalo a dav ryčel. Poté už chtěli skutečně utéct, ale museli aspoň sami dva Japonci opět dát přídavek, neb my jsme je prostě nepustili.


A perlička na závěr – Japonec snažící se podle na papírku napsaných vět mluvit česky, je velmi zábavný. Nakonec to všem velmi usnadnil, když prostě mluvil anglicky a bylo mu slušně rozumět. A jinak – kdo jste tam nebyl, máte smůlu. Opravdu to stálo za to a ne málo.

Fotky z oficiální stránky projektu Aga-Shio

Malý stručný report o adaptaci knihy T.Pratchetta Národ do podoby divadelní hry.

Samotná idea jít do kina na divadelní hru, je prostě unikátní. Kino Aero v Praze to umožnilo díky projektu NTlive, který spočívá v zprostředkování přímého přenosu z britského Národního divadla skrze satelit.

Už při příchodu si člověk musel povšimnout spousty lidí s tričky „oook“. Koho jiného ostatně čekat. V tomto jednolitém fantazáckém davu se však občas našly dvojice lidí důchodového věku. Šli tito starouši prostě na představení londýnského divadla, či se jednalo o fanoušky Pratchetta? Záhada.

Představení samotnému předcházelo pár „bonusů“ v podobě rozhovoru s Pratchettem a režisérkou (které nebylo rozumět ani slovo, jak děsně mlela). Nějaké „bonusy“ ze zákulisí + dva kratičké filmy natočené studenty, jež zachycovaly první setkání Maua a Dafné, byly ještě k vidění během přestávky.

Seděli jsme v nejlepší řadě – mezi námi a řadou před námi byly dobré tři metry místa, takže si člověk mohl natáhnout nohy. Mimo jiné před námi seděl sám úžasný překladatel Kantůrek, takže atmosféra dokonalá.

Scéna byla vyřešená bravurně. V pozadí se nacházely tři promítací plochy, díky nimž byly scény pod vodou, (herci zavěšení na lanech a plavající ve vzduchu) či tsunami vyvedeny opravdu šalamounsky. Scény přímo na moři (v kánoi, či s modelem lodi) byly vyřešeny za pomoci čtyřech bedňáků s modrou plachtou z nějaké lehké látky – sebemenší pohyb dělal vlny. Jinak byla scéna řešena dost spartánsky. Dvě palmy, nějaké drobnosti.

Co se příběhu týká, bylo jasné, že musí dojít k nějakým změnám, konkrétně zestručnění. Proto v některé chvíle během vteřiny uběhly celé měsíce a byl snížen počet postav, či spíše některé postavy v sobě sjednotily více lidí najednou. Z nějakého mně neznámého důvodu dali zápornou roli námořníka Foxlipa sluhovi Coxovi (vše je vysvětleno touhou po pomstě, že na chřipku zemřel jeho syn namísto Dafné, která si to prý zaslouží víc). Trochu jinak je podán kněz Ataba. V knize působil jako zarytý dogmatik, kdežto zde byl podán kladněji. Občas ovšem zestručnění děje mohlo dělat trochu problém lidem, co knihu nečetli.

Za zmínku stojí, jak byla vymyšlena zvířata. Ptáci praotcové, či divoké prase byli řešeni velkými loutkami, ovládanými dvěma lidmi. Geniální byl papoušek. Po pódiu se celou dobu pohyboval dokonale ptačím krokem herec s přidělaným ocasem a vyčesaným kohoutem, jenž oživoval hru svými výkřiky „spoďáry!“ apod.

Hra byla vyvedena lehce do podoby muzikálu, protože například oslava bohů byla znázorněna tancem a zpěvem. Musím přiznat, že například „Jsme zrozeni z vody.“ nebo „Imo buď pochválen!“ se z hlavy dostávaly těžko.

Za celkové zpracování bych rozhodně milé Brity pochválil. Těch tři sta pade za to rozhodně stálo.

Opět jednou společný článek pro Zettai Doupě a Chilliblog. Nejen anime živ jest člověk… Jak vypadá filmové zpracování Koraliny podle excelentní knihy Neila Gaimana?
Drobná ani ne tak recenze zveřejněná současně zde i na Chilliblogu.

Strašně jsem se bál. Když jsem viděl trailery, tak jsem se strašně bál. Když jsem četl první recenze, tak jsem se strašně bál. Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem se strašně bál. Bál jsem se, že se z toho stane další „trhák“ natočený podle jedné a té samé americké šablony.

(Viz v celém článku.)

Jméno kapely: daBehinds


Žánr: sami sebe označují za experimentální hardcore. V jejich hudbě se dají najít vlivy kdečeho, přechody jsou náhle atd., tudíž jim osobně přidávám nálepku „progressive“. Oscilují na celé škále stylů mezi grungem a až skoro death metalem.

Název jejich dema (The-emo) je čistá recese, s jejich stylem hudby doopravdy nemá nic společného! Svůj prvopočin se tato kapela rozhodla uvolnit totálně veřejně – toto demo je volně šiřitelné. Stahujte, palte a sdílejte, jak můžete. Jedná se o reklamní akci pro jejich první album, které vyjde zhruba za rok.

Kapela má již hotové stránky, tudíž podle dohody s nimi jejich demo ke stažení dávám ze stránek pryč. Namísto toho je zde pouze odkaz na jejich stránky. Propagace z naší strany (ehm, tedy rozhodně Sikarova podpora) však nadále trvá. Na odkaz se podívejte, i kdybyste nechtěli...

Stejně jako minulý rok i letos jsme navštívili se Sikarem na pražském Vyšehradě japonské slavnosti jara - Bodaidžu macuri (Svátek lip)

Letos se konal již třetí ročník. Počasí se vydařilo a i lidí je každým rokem více. Po slavnostním zahájení, na které jsme to letos bohužel nestihli, jsme viděli rituál testování meče (tameši-giri) a ukázky obřadních forem klasických bojových umění s kamou (něco jako srp, používal se na rýži), sai (nejlepší popis by asi byl "krátký trojzubec" ) i katanou a wakizaši (skupina Tomoe no kai, vedoucí Jakub Zeman trénuje už prý 25 let). Dále následovalo představení české skupiny Wadaiko Josa Josa kteří předvedli novou skladbu Buči-awase neboli Soupeření. A po lukostřeleckém rituálu (Česká asociace japonské lukostřelby kjúdó (Sikarova poznámka - vsázeli jsme se, jestli se aspoň jednou trefí do terče - trefili)) následovaly liturgie Usmiřování země Heiwa kigan, hudba gagaku a tanec gúdži-mai, který u nás poprvé předvedli kněží a hudebníci z kjótské svatyně Go-ó džindža.

V druhé části odpoledne zazněla už z loňska známá bubnová skladba Seirjú-nobori (Proti proudu), která byla podle mého názoru o něco zajímavější než první skladba. Také se nám dostalo výkladu k lukostřeleckému rituálu a další ukázky klasických bojových umění s nunčaky ("ty co měly želvy ninja" :-) ), tyčí Bo, /závaží na řetězu???/ (Sikarova poznámka: zbraň, kterou se ohání Kohaku z InuYashi) a příběhem o první zkoušce sekání ocelové přilby (Kabuto-wan).

V loňském roce byl program trochu odlišný - zahajovalo se průvodem s nosítky a byla jedinečná možnost vidět tanec Bugaku (potěcha z tance) předvedenou skupinou Kjóto bugaku-kai. Tyto tanečnice chtějí obnovit tradici ženské odnože těchto tradičních tanců (také "gagaku").


(Fotografie převzaty z japan.cz, protože jsem si zase nevzala foťák :-/ )

Přednáška Tvorba anime

Na přednášce bylo asi 50 lidí, z toho tak 8 japonců, docela jsme se cpali, protože místnost byla velká asi jako třída. Yuji Nunokawa, ředitel japonského animačního studia Pierrot (Dvanáct království, Bleach, Naruto), je moc sympatický pán. Až tak toho moc nenapovídal. Hodně prosturu bylo na dotazy. Viděli jsme ale základní schéma tvorby anime. Většina je ruční práce. V jeho studiu pracuje přes 300 lidí, většina chodí do práce až odpoledne (a nikdo jim to nezakazuje). Na jeden díl je potřeba asi 3500 obrázků (jen jsem se trochu zamotala, jestli deseti nebo dvacetiminutoový díl). Kreslí se ručně, až barva se dává v počítači. Na každý díl jsou potom taková schémátka s poznámkami. Hudba se vybírá předem z jakéhosi rejstříku, kde jsou kousky pro různé scény (smutné, veselé, bolest...). Opening/ending se vybírá tak, že se tvůrci dohodnou, co by asi taka a od koho chtěli, pak něco vyberou a teprve potom se dělá anime takt po taktu.

Pozmámky z průběhu:
Snažil se nás přesvědčit, že jsou lepší než Ghibli :-)
Publikum muselo hned na začátku napovídat tlumočníkovi (Nepamatoval se Bleach), ale jinak byl úžasnej (tlumočník). Pak ještě dostal nápovědou japonské jméno 12království.
Jen Jarník chce jít dělat animaci do Japonska.
Skladatel hudby z Pierotu Kunihiko Ryo je taky fajn, ale stydí se.
Viděli jsme ukázku z připravovaného celovečerního filmu Bleach.
Pierot dělal Mitsubachi Māya no Boken (ne, to vám nepřipomíná Včelu Máju, to je Včelak Mája).
Panu řediteli vadí české kopce.
12království se dotáčet nebude.Autorka předlohy - novely (s ženskýma jsou prý vždycky potíže) se moc rýpe ve scénáři a moc jí to trvá, takže se to studiu nevyplatí. Prý se říká něco o Hollywoodské adaptaci.
Kobato, gambarimas!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one