banner-quendi.jpg
Anime, dorama, řemesla
Jméno: Shinreigari: Ghost Hound

Počet dílů: 22 TV epizod

Žánr: psychologické, horor, sci-fi… vlastně kdeco

Recenze je věnována Evě Pýchové. Jestli to právě čtete, tak jsem to já – ten s tou depresivní seminárkou o psychologii v japonských seriálech.

Máte schizofrénii? Lehce poškozený mozek? Mrtvou sestru? Máte jakékoliv trauma? Pocit, že jste se stali objektem únosu ufonů? Vlastníte obrovskou sbírku jazzových desek?

To je jen malý výčet úchylek a problémů, s nimiž se lze setkat u slušné řádky postav tohoto seriálu. Pokud máte alespoň jednu, na místě se můžete zapojit do děje. A bojte se toho, že si odnesete nějaký malý hlodavý strach typu „A co kdyby se mi to taky takhle vyvrbilo…“

Předem bych chtěl ještě upozornit, že snad všechny diskuze o tomto seriálu se zmiňovaly o studiu, které ho natočilo, (IG) ale nikde ani zmínka o člověku, co dodal námět. Letmé podívání na AnimeNewsNetwork odhalí, že „original creator“ je Masamune Shirow, dle mého názoru génius, o němž jsem již psal nejednou. Sice se vám může zdát, že se odklonil od svého obvyklého žánru, ale lehký nádech cyberpunku zde najdete také. (VELMI lehký.)

Setkal jsem se také s tím, že někdo tento seriál označil jako „zbytečně natahovaný“. Dovolím si oponovat. Věc číslo jedna, která mě musí u seriálu zaujmout, je nápad. Kašlu na grafické zpracování, kašlu na kdeco, hlavní je příběh. Ten je zde silný i řídký zároveň. Na jednu stranu pátráme spolu s hlavním hrdinou po tajemství jeho traumatu z dětství, kdy byl spolu se svou sestrou neznámo proč unesen, a než byli nalezeni, sestra bohužel zemřela. Na druhou stranu sledujeme problémy s jistou zvláštní sektou…Vypisovat to nebudu. Dohromady je tu poměrně dost dějových linií, jež se různě splétají, ale ve výsledku působí, že jsou pouhým podkladem pro lehce filosoficky působící objevování astrálního světa a hlavně psychologie a minulosti postav samotných. Postavy by ani nemusely mít jména, (já sám si jsem schopen v tuto chvíli z hlavy vybavit sotva jedno) protože si je budete nakonec pamatovat jako „ten tulák, co chodí po horách“, „ta holka, co si o ní všichni myslí, že je schizofrenní“ nebo „psycholog, co vypadá, jak když spadnul z Marsu“. Jména skutečně nejsou potřeba, co postava, to psychologicky i jinak svůj originál. Občas se mi stane, že se mi podobné postavy krapet pletou. Zde se to stát ani nemohlo.

Příběh sám se tedy odvíjí tempem, jaké se mu samo hodí, což se, nutno říct, odrazí na konci, jenž působí v pár ohledech lehce uspěchaně a po perfektní ponuré atmosféře seriálu navíc jako totální „hepáč“. (Zde malá úvaha – proč drobet uspěchaný konec a atypických 22 epizod, když by šel neuspěchaný, a epizod „kulatější“ počet 24 nebo 26?) Atmosféra je tedy, jak jsem psal, ponurá, ale nikoliv hororová v pravém slova smyslu. Celkově bych spíše seriál označil za nadpřirozený, ale ani to by ho možná úplně nevystihlo. Horor tu je, ale čistě na úrovni psychologické a velmi lehce „bubákové“. (Seschlá holčička, co vám na vteřinu jukne do ksichtu, ve mně zanechala otisk v podobě shození láhve minerálky na zem.) Psychologie v pravém slova smyslu tu jsou tuny, což jsem uvítal, protože v tomto žánru se dovedu pořádně bahnit. Sci-fi se nám ozve jen v pár posledních epizodách, přičemž se jedná o „soft SF“. (Pro neznalé – hard SF má za mateřskou vědu fyziku a technické vědy, (čili hlavně lety do vesmíru) soft SF je hlavně o biologii, chemii apod. Sice jsem neznalým asi moc nepomohl, ale to nevadí, mají se dovzdělat sami.) Ve výsledku by si tu mohl každý něco najít.

Co se grafického zpracování týká, na některé postavy jsem si musel trochu zvykat, ale jinak se jedná o nadprůměr. Někdo řekl, že z každé vteřiny vidí peníze. No, jednalo se o projekt, který měl oslavit dvacet let trvání studia, tak proč neuvolnit trochu víc chechtáků, ne? Grafika celkově dolaďuje atmosféru, není jen samoúčelně hezká na pohled.

Ozvučení… Kdyby to bylo hudební album, řekl bych o Ghost Houndu, že je „přeprodukovaný“. V případě hudby by to možná bylo špatně, tady ne. Jak jsem už psal, u tohoto seriálu je hlavní atmosféra, která je různými zvuky, polozvuky, pazvuky a dlouhými pasážemi ticha, dovedena do dokonalosti. Namísto, abychom sledovali obřad tajemné sekty a poslouchali modlitby kněžky, slyšíme elektrickou kytaru, na níž hraje její vnuk. Tlumeně, propracovaně, svižně… a drobet ponuře. Opening je ve stylu, který si nedovoluji pojmenovat, ale svým celkovým vyzněním (vyzněním, nikoliv hudbou) mi přišel jako některé z těch podivnějších kousků od Blue Öyster Cult. Za ending slouží jakási tuctová balada, co toho ve mně moc nezanechala.

Napsat by se o tom dalo hodně, ale spíš myslím, že bude lepší, když se každý podívá, jaké to je. Nebude se to líbit každému, ale jestli se vám chce u seriálu myslet, nejen se dívat, podívejte se na tento.

24.12.2008 09:04:46
Ornwen
Kobato, gambarimas!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one